Ale hlavně jsme chtěli stihnout naše čtyřměsíční vízum, kterému 28. končila platnost. Pokud bychom neodjeli, museli bychom vízum prodlužovat a hlavně by se zpozdily i naše další plány. Rozhodli jsme se totiž z Fidži pokračovat na Vanuatu a pak do Austrálie. S babičkou D. jsme měli plány na prosinec společně v Sydney a poté bychom rádi na N Nový Zéland, bez Kagou. Takže odjet z Fidži ještě v září bylo žádoucí. První krok bylo přeplout zpět k Lautoce, tam už to známé a dokonce víme, kam i na poštu pro další zásilky. Krátkou přeplavbu jsem měla na starosti já a při plánované halze se to stalo. Lehký vánek a až moc utaženy kicking...a ráhno skoro na dva kusy. Můžu zodpovědně říct, že jakákoliv halza, ale i trimming plachet posléze je pro mne stresující záležitost. Nerada bych to praskání ještě někdy slyšela.

Co teď? Seženeme nové? Spravíme tohle? Času moc není. V tu chvíli vstoupily do hry i různé podpůrné jachtařské skupiny ve Fidži, obraceli jsme se na všechny strany o rady. Dostali jsme doporučení a tak jsme se hned z kotviště jali řešit. Dostali jsme tip na svářeče, co pracuje v marině a ještě ten den jsme mu volali. Druhý den nákup zásob, přesun do mariny, shledání s panem svářečem a nákup vyztužení a jde se na věc. H. měl plán, desky přinýtovat a tím vytvořit vnější slupku kolem trhliny. Což samo o sobě není úplně jednoduché, plus omezený čas a hlavně zdroje v okolí. Navíc to na poprvé nevyšlo, deska byla moc tlustá na to, abychom ji mohli obalit kolem ráhna. Pan svářeč byl zbytek dne mimo a tak aspoň proběhla kontrola stěžně, ukotvení,... A další den ráno druhý pokus a do dvanácti musíme dát vědět jestli další den (pátek 27.) jedeme nebo ne. Stihli jsme to jen tak tak, v 11:30 máme hotovo. A spěchám do kanceláře, vyplňuji papíry a už pomalým krokem ke Kagou.

Večer jsme ještě museli dopít výherní láhev z regatty, na kterou jsme pozvali sousedy. Už jsme totiž připravili celní prohlášení pro Vanuatu a tam jsme žádnou láhev alkoholu neuváděli. Druhý den ráno jsme se už přesunuli na tankovací molo, natankovali a pak už se s námi zaměstnanci maríny loučili s písničkou a květinou na přídi. Z. se ze samé radosti povedlo propadnout okýnkem na přídi do vlastní kajuty, ale všechno dobré! Nicméně moment jejího pádu mám zachycený i na videu, protože jsme si chtěli ten odjezd řádně zdokumentovat.

A pak už vzhůru směr Vanuatu. Čekalo nás 450 mil k ostrovu Tanna...