Mezi Huahine Itu a Raiteou jsou i menší ostrůvky, naše první zastávka tak nebyl samotný hlavní ostrov Raitea, ale jeden z menších. Na navionics se dočítáme, že je to klidný, opuštěný ostrov. Když sem dorazíme my, tak už to tak úplně není pravda. Na ostrově totiž vznikla kokosová farma. Místní správci nás ale nechávají zakotvit a i bloumat ostrovem. Když jej obejdeme celý dokola naskytne se nám pohled na příboj, co se rozbíjí o skály a přináší sebou mnohé. Kromě pozůstatků civilizace v okolí blízkém i dalekém (ano, odpadky), tak i mušle! A jaké. Večer po západu slunce trochu litujeme blízkosti k ostrovu. Vrhají se na nás všechny mušky a komáři z širokého okolí. Už chápeme proč na břehu pálí staré kokosové listy a taky naplavené odpadky. Dým z nich je zaručeně odrazuje. A posílá k nám. Zkoušíme síťky do oken, které nám na palubě zůstaly po předchozích majitelích. Vypadají nepoužívaně. Posléze se ukazuje, že to možná soouvisí s tím, že jsou úplně ale úplně k ničemu. Jsou totiž na patentky a tak mezi jednotlivými uchyceními v rozích je spoustu volného místa. Nehledě na to, že tyhle síťky nejsou moc odolné.

Už se nám ten seznam dalších úkolů na lodi pěkně plní... Jedním z nejdůležitějších je oprava watermakeru pro výrobu sladké ze slané vody. Je funkční, ale kvalita vody z něj je sporná. Respetive H. se nás snaží přesvědčit, že přesně takhle ta voda má chutnat. My mu oponujeme, že je pořád ještě slaná. Sice ne už tolik jako ta přímo z moře, ale sladká bychom jí říkat nemohli. Naštěstí situaci s pitnou vodou můžeme řešit z nakoupených zásob lahví a do tanků, už brzo doplníme vodu na Raitee.

Po příjezdu na hlavní ostrov jsme zamířili do denního doku, kde můžete zůstat od rána do čtyř odpoledne a zajít si na kapitánat zkusit vyřídit check out z Polynésie... anebo taky jako my čerpat místní WiFi. Na večer jsme se přesunuli na kotviště, mělčinu, co pro ostatní je skoro nedostupná. Ale ne tak pro Kagou. Mohli jsme pozorovat žraloka, co si kolem nás našel cestu a další den provozovat plaveckou školu. Strávili jsme tu tři dny při čekání na pondělí a další den na druhé straně ostrova při čekání na úterý, protože nic není tak jednoduché jak se zdá. Ale ty západy slunce!

Raitea je poslední velký ostrov Polynésie, který plánujeme navštívit. Na naší cestě je další plánovanou zastávkou pak Maupiti a Maupiha. Bora Bora přeskakujeme. Teda takhle, s námi jej H. přeskakuje, on už tu byl a prý není o co stát. Což nám ostatním trochu vrtá hlavou, vždyť tam míří tolik turistů, co pějí takovou chválu právě na Bora Bora. Není to další z pohlednicových ostrovů? Prý ano, ale taky je to ostrov plný privé nápisů a není tu prakticky, kde kotvit. Musíte buď do maríny, která je věčně plná anebo na placenou mooringovou bóji, která podle něj za to nestojí. Musíme mu holt věřit. Bora Bora později jen míjíme v dáli.

Na Raitea máme v plánu dokoupit zásoby, prozkoumat okolí a pak už jen zavítat na místní kapitanát a formálně opustit zemi. Ukazuje se, že to třetí bude nejproblematičtější. Není to jen tak. Takže na úřad jdeme na dvakrát. Vlastně není úplně jasné, co byl problém nebo jestli šlo jen o to, že ten kdo má razítko zrovna nebyl v kanceláři a nikdo jiný to vyřešit nemohl. Každopádně s připraveným listem s posádkou, informací o dalším zamýšleném přístavu, kam směřujeme a o razítkovanými pasy jsme připraveni vyrazit už v úterý.

Mezitím jsme stihli i tu plaveckou školičku, skoky do vody se nechal nejvíce unést H. Máme za sebou i pořádnou bouřku, takže byla i sprcha zdarma. Což jen dokazuje, že sice vodu dočerpanou máme, ale sladká voda je drahou komoditou. Žertujeme, že slané vody může mít každý na mytí kolik chce, ale sladká, ta je na příděl. Zejména pro nás s delšími vlasy je to dost nepříjemné. Nejradši bych si je myla každý den, ale na to vodu nemáme. Proto už na Moorea došlo na první změnu sestřihu. Kluci na hodně krátko a my se Z. aspoň podholit vlasy na krku. Ať se tolik nepotíme.

❮❯

1 / 2

Při jednom z čekání u mola jsme potkali jiné Čechy, kteří tu jsou na dovolené, taky na plachetnici. Moc nám nechtěli věřit, že my domů za pár dní neletíme. Ale plujeme. Nebo aspoň plánujeme plout tak dlouho jak to půjde. Na molu na nás narazil i jiný jachtař, z Argentiny, který Kagou poznal. Prý už ji viděl. Ale s jinou posádkou. A hned se nám jal popisovat zážitky z minulých setkáních. A taky svou cestu na západ. Plul do Americké Samoi. Pro nás je to zatím velká neznámá, a tak na něj částečně koukáme s otevřenou pusou. Víme, kam chceme dál po Maupiti a Maupiha, ale jinak? To je ještě ve hvězdách.

Pomalu si začínáme zvykat, že na večer máme sluneční show jen pro sebe a že je o co stát. Každý večer je to jiná podívaná! Co nás trochu mrzí jsou omezení pro místa, kde se dá kotvit. Prakticky většina velkých ostrovů má mooringy pro charterové lodě, které jsou v nejlepší možné poloze vůči břehu. Nejste z charteru? Tak huš! Občas Vás to tak vyžene opravdu daleko. Naštěstí pro nás je Kagou schopná kotvit i v opravdu mělkých vodách. Takže se dostáváme do míst, kam jiní nemohou a opatrně je objíždějí. Dává nám to taky možnost pozorovat různé vodní sporty v akci. Máme první řadu sedadel na windsurfing. Což je sport, který nám není úplně cizí. Ale abych pravdu řekla, asi dobře, že jsem se s windsurfem nedostala dál než na přehradu. Tady fouká přeci jen jinak.

❮❯

1 / 4