Díky dotazování v marině jsme získali kontakt na průvodce z Vuadomo vesnice, domluvili se a vyrazili i s Kagou přes zátoku do jejich světa. Na Fidži jsou vesnice vlastníky veškerého území v jejich okolí, takže i vody. Chcete-li zakotvit u nich na "dvorku", musíte mít buď povolení dopředu anebo si pro něj zajít společně s předáním daru (sevusevu). My se dopředu domluvili, že to je v pořádku a na břehu tak na nás už čekal Albert. Náš průvodce po dobu co tu budeme. Ukázal, kam zajet se člunem (ano, potřebovali jsme poradit, protože jak se ukázalo odliv je tu...značný 😅), vzal nás do komunitního centra, kde nás představil a tlumočil naši prosbu o pobyt a doprovod do džungle. Pro děti jsme napekli muffiny a pro dospělé přinesli kavu. Na to abychom působili uctivě jsme si pořídili i ladící sukně pro mne a Z., H. měl svou talu také, jen kluci mohli být bez ní. Po přivítání jsme si koupili i nějaké drobné dárky, které tu místní vyrábějí a nabízejí. Na začátku jsme tu byli sami, ale v zápětí po nás dorazil i autobus s turisty z hotelu. Klidné odpoledne ve vesnici se rázem stalo velice živým. Do komunitního centra přibylo podstatně více prodávajících a i jiných lidí. Show pro turisty mohla začít. Naše uvítání bylo podstatně komornější. A za to se vůbec nezlobíme.

Když už jsme trávili ve vesnici několik dní byl i patrný posun v chování k nám jako turistům. Většina i jachtařů totiž nezakotví u vesnice, ale přijedou po břehu autem či autobusem. Proto jsme pro děti a dospělé z vesnice byli čím dál víc součastí jejich každodenního života a už ne tolik novinka ke koukání. Naše děti si hrály s dětmi z vesnice a měli jsme možnost přisednout i ke společnéu stolu. Dozvěděli jsme se, že loni tu už také nějácí Češi byli, ale prý moc nemluvili anglicky. To nedokážeme posoudit. Zatím nás vždy překvapuje, že jsou lidé překvapení, že mluvíme anglicky nebo v zásadě jiným jazykem než jen českým.

Na Fidži se mluví anglicky jako pozůstatek koloniální doby a taky původním jazykem bula. Což znamená i ahoj! Některá slova se učíme rychle, ale pro samostatnou konverzaci je pro nás stále lepší angličtina. Nicméně už se můžeme pochlubit, že dokážeme pár vět říct už zase dalším jazykem. Děti tak pozdraví a zjistí jak se máte anglicky, francouzsky a teď už i bula. Češtinu neuvádím, tu počítám jako základ.

❮❯

1 / 4

Vuodomo má na svém území i nádherný vodopád. Že už nějakou dobu žijeme na moři bylo poznat. Úplně jsme zapomněli, že sladká voda má jinou hustotu 🤣 večer jsme byli pozváni na večeři k Albertově rodině a strávili s nimi příjemný večer. Domluvili jsme se na další den a ráno vyrazili za dalším vodopádem, tentokrát trochu dál. Jako doprovod s námi šel právě Albert a Nathan, naši průvodci v dobrodružství(ch). Ráno přijelo auto, kam jsme se všichni naskládali a vyrazili na cestu do vzdálenější vesnice,získat povolení k pohybu po jejich území a návštěvě jejich vodopádu. V tu chvíli jsme si ještě mysleli podle mapy, že přímo od něj vyrazime skrze džungli domů do Vuadomo. Povolení jsme získali, dokonce nás pak ještě poslali na návštěvu za českou stopou na Fidži, profesorem, co navštívil Československo. A mimo to měl i zkušenost s naší plánovanou cestou džunglí. Teda zkušenost. Původně nám tvrdili, že tudy sám šel. Pak se ukázalo, že se u něj podobně jako teď, zastavila výprava mladých z vesnice, co procházel sama. Takže nám mohl předat jejich vzpomínky a postřehy. Od něj už přímo do džungle a po pěšině a později i stezce k vodopádu. Lákavá zastávka a osvěžení před další cestou. Řádně pošplíchaní proti komárům, co už si na nás chtěli pochutnat, jsme vyrazili dál. Museli jsme se vrátit na hlavní cestu, a z ní jsme poté zamířili mezi pole. Osvěžující zastávka na oběd a těstoviny vařené na vařiči pro doplnění energie. Dál mezi stromy až k poslednímu domu, kde jsme dostali na posilněnou 🍌. Před obědem se k nám přidal další z bratranců Nathana a Alberta a tak jsme pokračovali v osmi.

Zajímá zkušenost pro nás byla cesta, měli jsme za to, že místní budou území kolem vesice znát jak své boty. Ale tomu tak úplně není. Znají zejména bezprostřední okolí, kde farmaří. Čím dál od vesnice, tím méně to tam znají. Proto nám k navigaci sloužila gps a mapa, kterou jsme si stáhli. Doprovod jsme měli zejména pro komunikaci a taky pohyb v džungli. Obecně se nám zdálo, že místní jsou podstatně lépe vybaveni pro život v pralese. Jejich sluch je neskutečný. Často se nám stalo, že najednou z boční cestičky vyrazil farmář a my ho udiveně zdravili. On si mezitím už několik minut tichým hlasem povídal s našimi průvodci i na několika set metrovou vzdálenost. Holt jiný kraj, jiný mrav. A v domlouvání na takové vzdálenosti jim nahrává i jazyk bula. Je takový zpěvný, lehký. A asi se tak dobře nese pralesem.

❮❯

1 / 6

Dál už jen víc a víc potokem a kolem potoka, přes kmeny a kameny až k na území Vuodomo a jejich první farmě. Cesta to byla dobrodružná, chvílemi možná až moc. Končili jsme cestou v bahně a naši nejmenší vypadali jak tři prasátka. Bylo to bahno takové, že když šlápnete levou dovnitř a vytáhne pravou ven, musíte kontrolovat jestli máte botu Na farmě jsme byli přivítání ještě za světla, dostali ochutnat cukrovou třtinu a s krátkou zastávkou v čisté vodě už vzhůru podél silnice až k Vuodomo. Zasloužený odpočinek další den a přípravy na další pouť. Tentokrát i s přespáním v džungli! Máme s sebou stan s tak bychom to chtěli zkusit. Ráno jsme ještě zasadili mangrovniky, za každého z nás jeden. Budou pomáhat chránit břehy kolem vesnice v dalších letech a tím taky zůstaneme trochu součástí A pak už vzhůru do hor.

Opět jsme vyrazili autem z vesnice do té stejné jako včera, ale tentokrát ještě dál po cestě pěšky. V další jsme se opět seznámili s mluvčím vesnice a získali nejen povolení pro pohyb na území vesnice, ale i další doprovod. Nejdříve jen několik mladých mužů s koňmi, co nás doprovázeli kolem políček. Na jednom koni i svezli děti, ale byl tak starý a unavený, že se v jeden moment prostě rozhodl si lehnout. Dál už po svých. A přidal se k nám Epi. Mladý hráč rugby z vesnice, co výpravu s námi pojal jako trénink.

My s batohy, stanem, jídlem, pitím,...a naši průvodci v holínkách, malými batůžky a lahvičkou s vodou. Nicméně nezbytná mačeta nechyběla v ruce žádnému. Plán zněl projít džunglí a pokusit se dostat až na vrchol. Z naší domácí přípravy jsme věděli, že zhruba před dvěma lety se výstup na vrchol podařil jiné skupině turistů. Ti ale většinu cesty v převýšení jeli na koních či oslech. To my ne. My šlapali. Plánovali jsme jednu noc v džungli ve stanu a další den být zpět. Plány se plánují... ve vesnici nás ujistili, že většina naší cesty po cestě dolů povede po hlavní cestě do Labasy. Kudy prý pravidelně chodí vesničasné na druhou stranu. Dokonce podle některých map to má být cesta, kudy jezdí vozy. To možná před několika lety. V době kdy jsme tam dorazili my to byl prales, možná o trochu menší než okolí. Ale rozhodně ne snadno schůdná cesta. A tak se z jedné noci v džungli staly dvě. Tou dobou se naši průvodci rozdělili. Albert s Epim šli napřed a sekali, co šlo. Nathan a my s dětmi zůstali pozadu a šlapali, co šlo. H. musel většinu cesty Z. nést, protože by jinak nebyla v porostu k nalezení. Kluci hrdině šlapali.

Odpoledne necelých 6 km od cíle bylo jasné, že to nedojdeme. Cesta čím dál horší, spíš žádná a ještě se schylovalo k dešti. Postavili jsme stan a do něj pro 3 jsme se vtěsnali v šesti. Tři dospělí a tři děti. Díky dešti jsme doplnili vodu. K večeři jsme si dali zbytek mandlí od snídaně od ovesné kaše. Ke snídani čaj a hrst cukru. Víc jsme neměli. Počítali jsme, že už budeme zpět. Albertovi s Epim se na konci předchozího dne podařilo dojít na Epiho farmu a tak spali taky v suchu. A ještě si mohli vařit jídlo. My na farmu dorazili až další den k obědu. Jídlo na uvítanou chutnalo jako mana. Možnost umýt se v čisté vodě z pramene byla taky skvělá. Ale do vesnice nám stále chybělo ke třem kilometrům. Teď už ale opravdu cestou, kudy minimálně Epi s bratry chodí pravidelně. Místy poponášel i mladšího T., přes kameny zkušeně skákal i v dešti. Cestou si tu totiž byl opravdu jistý.

Závěr výletu byl u horských pramenů a odtud přesun do domu náčelníka, kde jsme sdíleli naše zážitky z cest. Teď jsme si už opravdu připadali jako součást rodiny ve vesnici. Některým k tomu stačí sevusevu, my měli i silnější zážitky. Do Vuodomo nás svezl řidič v terénním voze a pak už domů a sušit na Kagou.