Ráno jsme byli oficiálně uvítání na Tanně a dokonce jsme dostali květinové věnce. Do Lenakelu jsme jeli přes úbočí Yasuru, se zastávkou na občerstvení v podobě čerstvé kokosové vody, vyhlídky na vulkán a pak už po nové silnici.

Podařilo se nám bez problémů projít imigračním odbavením, problém nastal na celni správě. Před příjezdem je vždy třeba poslat oznámení o příjezdu, tím že Port Resolution není oficiálním vstupem je třeba získat potvrzeni, že můžete vstoupit do země i mimo oficiální vstupy, třeba jako Port Resolution v našem případě. My dostali po čtyřech pokusech kontaktovat úřady jednu odpověď žádající víc informací a pak bylo ticho po pěšině... V tom jsme nebyli jediní, vzhledem k situaci v Nové Kaledonii mělo letos Vanuatu a zvláště Tanna podstatně více návštěvníků než obvykle z řad mořeplavců. Problém je že administrativa na to nestihla reagovat. A my udělali tu chybu, že jsme na celní správu nepočkali v Port Resolution. Věděli jsme, že pro pobyt na Vanuatu máme zhruba tři týdny a tak jsme toho chtěli stihnout, co nejvíce co nejrychleji. No a tak jsme dostali naši (druhou) pokutu, 20 000 VATU. Chybami se člověk učí, příště budeme holt trpělivější.

❮❯

1 / 6

Zatímco H. vyřizoval celníky, my s dětmi a s Meraki vyrazili obhlédnout největší kráčející strom na světě. Oč se jedná jsem posléze musela nastudovat, protože pro nás to bylo něco úplně nového. V liánách se lze i houpat, ale to jsme my nezkoušeli. Dovnitř (údolí) nás vzal průvodce z rodiny, která je pověřena ochranou stromu. Je mnohaletý a tradicích Vanuatu a i jiných ostrovů má až magickou moc. Dokonce má vlastního poustevnía, co žije přímo v kořenech stromu a má tam i vlastní (možná i kouzelnou) studánku. Toho jsme potkat nesměli, má být neviděným strážcem stromu. Průvodce nám ovšem ukázal jak se dá v liánách pohybovat. Na létání nás nenalákal. Nicméně jsme si mohli s údivem prohlédnout jeho akrobatické kousky.

Samostatně jsme pak podnikli výlet k Yasuru korytem řeky. A to byla další nádhera, v kaňonech jsme strávili většinu dne, hráli na schovku a proto nám už pak na samotný vulkán nezůstalo dost času. Ale páni, to hřmění když se blížíte. A pára co stoupá z celého kopce a uniká malými otvory hlínou... Vůbec expedice k vulkánu je zajímavá záležitost. Na ostrově je k němu hlavní přístupová cesta, pokud se po ní vydáte vozem, musíte zaplatit za její užití což se rovná přístupu k vulkánu. Nicméně my zjistili, že mimo vozový výlet se nahoru dá dostat i pěšky. S průvodcem z vesnice z druhé strany zátoky...bohužel ten musel zrovna vysvětlovat svoje výlety s turisty nahoru. Prý je tam může doprovázet, ale nesmí si za to nechat zaplatit. A nám by se zrovna pouť pralesem s přespáním a výstupem nahoru líbila daleko víc než se svézt autem.

❮❯

1 / 5

My jsme si tak užili čas v kaňonech, běhali sem a tam a postupně postupovali k Yasuru. Prošli jsme i tradiční vesnicí, kde pořádají pro turisty kulturní návštěvy? A mířili stále vzhůru. Docela nás překvapilo, když nás na jednou v popelu a písku míjel místní cyklista... K Yasuru jsme se dostali dost blízko, ale mimo zmiňovanou cestu. Zpět do vesnice jsme se vraceli pralesem. V něm se na hlavní cestičku opět přidávali ještě menší z políček. Potkali jsme tak několik babiček, co naše uchozené děti chtěly obdarovávat jídlem.

Zajímavé na Vanuatu je i to jak se měnil jeho politický profil v minulém století. Ještě ve 20. století bylo pod společnou správou Francie a Velké Británie. Obě země tu měly své zastoupení. Do dnešní doby se to promítlo i tak, že se na Vanuatu domluvíte jak anglicky tak francouzsky, bislama a místními dialekty. Rodiny si vybírají a jednotlivé děti posílají do různých - anglických nebo francouzských škol. Kromě jazykové zdatnosti jsou tu lidé až neskutečně milí. Vanuatu je jedna ze zemí, kterou pravidelně postihují zemětřesení, tsunami,... plus nejistota vulkánů na ostrovech. A oni s tím žijí a berou nutné nové začátky jako život. O tom jak tvrdé to je jsme se zprostředkovaně mohli přesvědčit o pár měsíců později.

❮❯

1 / 5

Odpoledne jsme trávívali v místním jacht klubu a organizovali lekce gymnastiky jak pro naše, tak pro místní děti. Návštěvy vesnice a tamních štěňat a malých selátek byly nutností. Před odjezdem jsem ještě směnila v přípravách na přejezd do Austrálie naši přebývající rýží, hrách,... za čerstvé ovoce a zeleninu s jednou z místních rodin. Dostali jsme i upletený koš na náš "nákup". Místní totiž dary neradi přijímají, berou je jako milodary a to nemají rádi. Mnohem radši s Vámi smění něco z toho co sami mají za Vaše přebytky. Takže naše výměna byla oboustranně výhodná. Pro ně byly "naše" suroviny něco, co se k nim snadno nedostane a pro nás zase jejich ovoce ze zahrádky jako čerstvý zdroj vitamínů. A další den už přejezd směr ostrov Efate a hlavní město Port Villa.