Tracker
Instagram
Přes Indický oceán a Rudé moře
Asi před rokem jsme se rozhodovali, zda pokračovat přes Indický oceán dál kolem Afriky nebo to vzít přes Rudé Moře Suezským kanálem. Pokud člověk hledá na internetu zjistí, že Rudé moře je sice výrazně kratší, zato si má prý člověk připravit pořádnou dávku dolarů na benzín. Někdo říká, že si máme připravit až 10 tisíc dolarů v hotovosti. My se ale nedali a řekli si, že když je naše loď plachetnice, tak plánujeme Rudé moře přejet na plachty nikoliv na motor. Kagou možná není tak rychlá jako všehny všudy přítomné katamarány - zato je dělaná téměř do každého počasí a to jak si přečtete dále bude obrovskou výhodou.
A teď hnedka popořádku:
V Male na Maledivách jsme se rozloučili s Evou, Teem a Zitou. Na lodi jsme tedy zůstali jenom tři - Honza, Chris a Tonda. Rozhodovali jsme se zda jet zpět nahoru ne sever do Uliganu, či to vzít rovnou z Malé. Počasí rozhodlo. Jedeme rovnou z Malé. Třešničkou na dortu bylo i to, že jsme mohli nakoupit všechny zásoby a čerstvé ovoce a zeleninu přímo z hlavního města. V Uliganu by byl výběr prabídný. Ve stejnou dobu s námi vyráželi z Uliganu i ostatní lodě, a tak jsme se stali součástí malé Red Sea sailboat flotily. Oproti ostatnním jsme měli asi 150nm nevýhodu, kvůli poloze Malé. Ale to vůbec nevadilo, abychom s nimi byli v kontaktu. Naše trasa byla ze začátku rozdílná - chtěli jsme použít oceánský proud směrem na západ, co nejdéle a pak se od něj odpojit směrem na sever na Sokotru. Odbavili jsme se z Malé a ještě ten den jsme se dostali do kotviště v nejbližším reefu. Noc v Malé by byla jinak příšerná - bez jediného vánku a s nesnesitelnou dávkou komárů. Takhle jsme mohli na reefu otevřít okna a užít si příjemnou noc. Dalšího dne jsme vyráželi dále, nicménně Chris objevil, že přesně kolem místa kolem kterého budeme projíždět jsou manty a možná i žraloci obrovští! Takže změna plánu, kotvíme ještě jednu noc na nejposlednějším reefu a ráno se pokoušíme najít žraloky Obrovské. Ty jsme sice nakonec nenašli, ale zato jsme si užili manty z extra blízkosti. Pěkný dárek na rozloučenou, díky Maledivy.
Pak už jsme se konečně rozjeli vstříc Sokotře. Oproti zbytku lodí z flotily jsme měli už dva dny zpoždění. Z počátku jsme díky proudu a jízdě na spinakr uháněli přes 150nm denně, ale pak přišlo období bez větru a denní vzdálenost spadla jen na 60nm. Ostatní lodě ve flotile samozřejmě zapnuli své motory, my vědouce, že jedeme maraton, nikoliv sprinty s dočerpáváním paliva, jsme vytrvali. Asi 200nm před Sokotrou jsme se připojili na trasu lodí z Uliganu. Oracle se kolem nás prohnal takovou rychlostí, že jsme ho ani na AIS nezahlédli. Zato jsme ale předjeli Sururu (solo sailor Ovni 39) a viděli na AIS Joan a Silvi, kteří odjížděli z Uliganu o pár dní později.
Na Sokotře jsme se rozhodli nezastavovat, Minimální cena 600 USD se nám nezdála jako dobrá hodnota na 1 až 2 dny kotvení. Kromě toho palivové tanky jsme měli stále přeplněné, zásoba ovoce a zeleniny stále relativně slušná. Na zaďák jsme pokračovali dále směr Djibuti/Bab el Mandeb. Musím uznat, že zatímco se slabým větrem z Malediv do Sokotry jsem počítal, tuhle další část jsem doufal v trochu víc větru. Měli jsme maximálně 10kt zezadu, naštěstí ale žádné vlny, tak si člověk něco na lodi najde, čím se zabaví.
A jak že fungují naše hlídky? Honza s Chrisem se střídá po 6 hodinách, tedy vyjma 12-13:00 kdy má hlídku Tonda. Loď ovládáme v zásadě tak jako by člověk byl sám. Tedy, Chris nemá ještě dovoleny dělat všechny manévry samostatně, ale učí se rychle. Společně máme oběd a večeři. Jinak dobu, co člověk není na hlídce převážně prospí. Tonda ma speciální list úkolů, který má každý den splnit. Od školy, přes partičku šachů až k večerním zápiskům.
Když jsme se přibližovali více bráně do Rudého moře - Bab el Mandeb, tak muselo padnout rozhodnutí zda zastavíme v Djibuti či pojedeme rovnou. Čerstvé ovoce a zelenina by rozhodně neuškodila. Bohužel počasí nám moc nepřálo, pokud bychom odbočili do Djibuti pak bychom tam museli pobýt více než týden než by znova se otočil vítr bránou znovu na zaďák. Do toho rovněž přicházeli zprávy, že se Huithiové na nečo v průplavu chystají. Rozhodnutí padlo tedy projet rovnou a to co nejrychleji. Pokud bychom projeli o dva dny dříve, počasí bychom měli úplně ideální a na zaďák bychom dojeli až k Súdánu. My bohužel byli o dva dny pozadu, takže naše předpoveď říkala 25kt v poryvech přes 30kt. My vědouce samozřejmě, co může přijít, jsme loď kompletně uklidili, očesali palubu a připravili se na 40kt+. To bylo prozíravé. Vítr a proud postupně zesiloval před branou. Před vstupem jsme kompletně zabalili hlavní plachtu a dále pokračovali jen s Genou na peňi a malou 15m2 kosatkou jako staysail na druhé straně. bránou jsme projeli rychle, průměrná rychlost přes 10kt díky proudu. Teprve po setmění za bránou to přišlo, vítr zesílil na konstantních 40kt+, V poryvech jsme pak nejvíce 58kt. Abych pravdu řekl, přesně na tohle počasí je Kagou stavěná. Postupně jsme zrefovali jen na malou kosatku. Středovou ploutev plně nahoru a užívat si jízdu na vlnách. Až jsem byl překvapen jak plynule loď jede. Dává to plně smysl - tah od kosatky vepředu před težištěm lodi a se zatáhnutou středovou ploutví jen s odporem kormidla plně vzadu je loď samostabilizační a prakticky ani nepotřebuje zásah autopilota. Jiná plachetnice by v těchto podmínkách měla problém, že se zasekává ve vlnách o svůj kýl. Bežně jsme měli rychlost z vln přes 13kt. Nejvyšší naměřenou, nový rekord Kagou, je 18kt.
Ráno se už vítr uklidnil na TWS 25kt, takže jsme letěli na vlnách až někam za Eritreu. Další část byla přejít z první části Rudého moře, kde fouká převážně z jihu, takže pro nás na zaďák na sever Rudého moře, kde fouká převážně ze severu. Právě toho přechodu se Honza nejvíc bál - zda tu neztvrdneme třeba týden v bezvětří. Nakonec jsme měli štěstí, drželi jsme se na straně Saudské arábie, v proudu 1.5kt, slabý ale nějaký vítr střídavě z NE a SE a postupně jsme se pozicovali na silný protivítr ze severovýchodu který měl přijít. Vyplatilo se. Jakmile přišel namířili jsme kurz na Sudán a byli shopni na stoupačku držet cca 45° TWA na jediném tacku asi 200nm až na druhou stranu. Po cestě jen zavolat nákladním lodím, že se nám mají vyhnout jelikož na plachty máme právo plavby, a že neplánujeme uhnout ani o jeden stupeň. Nicménně už tam jsme pochopili, proč se rudému moři říká Rudé moře. Ač my měli stabilní vítr na stoupačku, nad pevninou řádili bouře které zvedli všechen písek do vzduchu. Po průjezdu jsme tedy opět ve slabém větru rozhodli aspoň slanou vodou umít veškerou palubu od písku. U Súdánského pobřeží jsme chytli slabý bočák na který jsme dojeli až na Wadi Gimal - naše první kotviště po 25 dnech. Den byl ve znamení úklidu lodi a zbavování se všeho prachu okolo.
Další plán jak nahoru se rýsoval záhy. Věděli jsme že má přijít silný vítr z severozápadu. Vítr přes 30kt by nebyl zas takový prodlém. Bohužel měl přijít i společně s prachem ze Sahary. A to už žádný med není. Byli jsme proto donuceni asi jeden den promotorovat ve slabém protivětru tak aby jsme byli v kotvišti Soma Bay následující den před 21 hodinou, než přijde to nejhorší. Dorazili jsme právě včas, těsně po setmění v 19h. Poslední dvě hodiny už jsme jeli na zrefovanou hlavní plachtu v poryvech od formujicích se mraků. 2ref+kosatka v 30kt+ trvalého větru. Loď jede i za takového počasí skvěle. Nutno ovšem podotknout, že jsme byli blízko pobřeží, takže žádné vlny. Když tak zpětně rozmýšlím, asi by bývalo bylo lepší posledních 500metrů v úzském kanálu dokřižovat na plachty. Na motor to proti větru 30kt prakticky nejelo, stěží tři uzly. V Soma Bay jsme přečkali noc, kdy se přes nás přehnalo to nejhorší. Dokonce jsme měli i poprvé od Malediv internet z wifi místního resortu.
Odbočka k naší komunikaci: Ano jsme jedna z mála lodí, co nemá Starlink. Proč? Nouznáváme ho jako nouzový komunikační prostředek. Namísto toho používáme satelitní komunikátor Garmin inreach, který si člověk s sebou může vzít i kdyby musel vyskočit z lodi. To potřebné máme - posílání naší polohy každou jednu hodinu na server a předpoveď počasí - tady používámě buď přímo možnost Garminu dotázat se na počasí na jednotlivých GPS souřadnicích, či co se nás poměrně osvětčilo fastseas.com které umožňoje dotázat se na "weather routing" přímo přes textovou zprávu Inreache. To nejdůležitější je ale člověk na zemi (tentokrát to byla Eva) která nás hlídá, pomáhá s počasím a přeposílá případně zprávy dál.
V kotvišti s námi byla ještě Anni T. Asi se trochu podivovali, že jsme hned ráno vyrazili dále - chtěli jsme se totiž svézt na zbytků vítru bouře až do Gulfské úžiny. No zbytků - měli jsme opět zrefováno 1.ref+kosatka, vítr v poryvech přes 30kt. Chris se asi poprvé učil jak se kormidluje loď na stoupačku v silném větru v poryvech - že to je hra o tom, kolik síly si z každého poryvu vezmu, vždy tak akorát, abychom drželi rychlost přes pět uzlů, ale zároveň nepřetěžovali loď přehnaným náklonem. Odpoledne vítr sice ještě zesílil, ale už se mírně stočil k našemu prospěchu, takže jsme jeli na 2.ref+kosatka na předobok. Po projetí kolem Shaker ostrovu (ke kterému se v noci nesmíte přiblížit blíž jak na 3 míle) jsme překročili tepnu dopravy (nevelký provoz) a začli jsme křižovat do Suez úžiny mezi reefi. Postupně vítr zeslábl, i tak jsme se ale zvládli dostat odpoledne druhého dne do El Tor, kde jsme přenocovali a počkali si na zaďák následující dne - v té oblasti extrémně raritní. Takto jsme se mohli na něm svézt posledních 120nm až do Suezského kanálu. Závěr byl až tak moc rychlý, že jsme druhou polovinu noci jeli na jen zrefovanou přední plachtu abychom zpomalili a nebyli příliš brzo na kotvišti C1 u Suezu - tenhle směr by tam totiž na kotvě byl dosti nepříjemný. Časování jsme zvládli téměř dokonale - na poslední 4nm se právě vítr obrátil zpět ze severu.
No a jakže jsme tedy dopadli celkově? Z původního plánu 1.5 měsíce cesty se nám ji podařilo ujet za 31 dní. Plachtili jsme od žádného větru po téměř 60kt větru na zaďák a 35kt na stoupačku, nicménně největší vlny byli jen třímetrové. Všechny lodě z naší flotily, se kterou jsme vyráželi z Malediv jsme nechali hluboko za sebou. Z 1500nm jsme promotorovali jsme 40hodin, takže nám zbývá ještě přes 200 litrů dieselu - dost na to projet celým Suezským kanálem a netankovat až do Kypru. Krom poplatku za Suez jsme neplatili ani jeden dolar, a díky tomu ušetřené peníze můžeme použít na dvoutýdení cestování po Egyptě, až přijede Eva s Teem a Zitou. Rudé moře jde rozhodně projet jen na plachty. Jen je třeba mít správnou loď a chtít.
← zpět další →