Spát budeme ve stanu a vařit se bude na vařiči. Což je ve srovnání s nekonečnou řadou karavanů, dodávek a jiných hejblátek dost minimalistický přístup. Taky by si jeden mohl říct, že zkoušíme co ještě zvládneme. Z Kagou o 13 metrech přecházíme na pětimístné auto. Ale nebojte, zvládneme to!

Původní plán našich cest počítal s tím, že budeme co nejvíce času trávit venku, auto máme na přejezd a stan na spaní. Nebo to si tak aspoň myslíme na začátku. Poměrně záhy se ukazuje, že se v autě i stanu budeme často schovávat před nepřízní počasí…

Pro první noc pod stanem si volíme veřejné kempiště. Jak se ukazuje najít taková, kam mohou auta bez nálepky “soběstačné vozidlo” bude možná náročnější disciplína. Protože kempovat v karavanu lze téměř všude, stanovat už tolik ne. Ideální je očividně auto, co má zabudovaný záchod a tak není nebezpečně pro své okolí. To nás nutí přemýšlet, co majitelé těch ostatních vozů dělali v minulosti, že existují taková omezení.

Naštěstí pro nadcházející noci jsme si našli místo, kam můžeme i my. K dispozici je tu totiž suchý záchod a dokonce i malá chata. Pobyt v ní je zadarmo, protože spadá do kategorie neobsluhovaná. Do tohoto systému pronikáme postupně, na chatě nakonec za celé dva měsíce přespáváme jen jednou. Zbylé lístky k jejich užití darujeme.

Nejvíc nám dávají zabrat jednosměrné mosty, které jsou místy tak úzké, že pochybujeme, že se vlezeme s celým autem. Takže cesta na Andrews shelter, kde si vyzkoušíme hned několik takových mostů zdolat, je dobré cvičení. Při první cestě nemám důvěru spoluřidiče k řízení, při další už i já mám požehnání jezdit.

Nejdříve vyrážíme na krátký výlet kousek od tábořiště a když už se rozchodíme troufneme si o pár dní později i na Avalanche Peak (1833 m.n.m.) Vyrážíme brzy ráno navlečení a připravení na pořádný výšlap. Hned na začátku cesty nás ovšem zpomalí milý starší pár, který zde dělá průzkum a my jim nedokážeme odmítnout… Nakonec pozadu zůstává H. a my ostatni pokračujeme vzhůru. Trpělivě jim odpovídal na všechny otázky týkající se naší cesty vzhůru. Radili mu sice jiný vrchol vhodnější pro děti, ale to jště netušili, jak se do toho zakousneme. Vrcholu dosahujeme kolem druhé hodiny odpoledne, cesta dolů je už rychlejší. Výhledy jsou dechberoucí a seznámit se přiletí i kea. Horský papoušek s inteligencí, kterou mu mohou mnozí lidé závidět.

❮❯

1 / 8

Je to docela legrační kamkoliv dorazíme vidíme varovné cedule, nekrmte kei anebo ještě lépe, pozor na ně. Jsou to totiž chytří zlodějíčci, co si poradí i se zavřenými batohy a tak si přilepšují ke své jinak horské dietě. Bohužel jim ale taková přilepšení moc dobře netráví anebo spíš ty obaly sladkých pochoutek na které mají zobák zvlašť zaměřený...

Při výstupu potkáváme další rodinu, ale jen s jedním kouskem v nosítku. Hned jsme si vzpomněli jak jsme chodili po Arizoně s T. a nosili jej v nosítku na zádech. Na vrcholu kolem nás proklouzne český turista! Během krátké výměny nicméně zjišťujeme, že on na Zélandu žije už nějakou dobu trvale, takže to jeho turistování není tak úplně pravdivé.

Avalanche Peak získal své jméno po sněhových jazycích, co se z něj na jaře trhají a padají. To nám naštěstí v "létě" nehrozí a tak se dostáváme až na samý vrchol a může se obdivovat kráse. Jak nám ty výhledy z kopců a vrcholů chyběly, zjišťujeme až tady. V Evropě nám to ani nepříjde zvláštní vidět v dáli kopce, ale po roce s prakticky plochými výhledy, je to vítaná změna.

Mechové zahájení pobytu máme za sebou!